Příběh se odehrál ještě v dobách, kdy Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy zajišťovala také převozy raněných, nemocných a rodiček. Převozová posádka přivezla pacienta do nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Řidič nacouval zadními dveřmi ke vchodu do nemocnice a jeho kolega vzal na transportním křesle (tzv. infarktové křeslo) pacienta do čekárny.
Vzhledem k tomu, že posádka měla vypsaný i transport jiného pacienta z čekárny interní ambulance domů, vzal kolega tohoto muže na sedačku a naložil jej do čekající sanitky. Musel se ale vrátit pro dokumentaci na ambulanci. Když vyšel znovu před budovu nemocnice, viděl kolegu stát ve voze naproti vchodu a šel si k němu přisednout. Řidič se ptá: „Neměli bychom ještě naložit toho pána z interny?“ Na to kolega odpovídá: „Však jsem ho už naložil, je vzadu.“ „To teda není…“ odpovídá řidič. Oba se tak otočili a zjistili, že sanitka je opravdu prázdná. Vyšlo najevo, že když vyložili prvního pacienta, tak řidič uvolnil místo jiné sanitce, která přivezla pacienta z Českého Brodu.
Oba se na sebe poplašeně podívali a došlo jim, že naložili pacienta do sanitky, která se už mezitím otočila zpátky do Brodu. Vyrazili tedy za ní. Jakmile druhou sanitku dohonili, tak na ni mávají, na což jim druhý řidič, jak je mezi kolegy z oboru dobrým zvykem, mává zpět. Po chvíli předjíždění a gestikulování se daří sanitku zastavit na krajnici. Řidič sanitky z Brodu se rozčiluje a ptá se, co se tak hrozného stalo. „Máš vzadu naloženého našeho pacienta.“ „Rozhodně nemám, já jsem jen vezl k Milosrdným,“ odvětil a otočil se do zadního prostoru dvanáct set trojky. Při pohledu na netušeného pacienta sedícího na „infarkťáku“ mu překvapením spadla čelist…