Posádka ZZS vyjíždí k resuscitaci na jednu z mnoha pražských diskoték. Resuscitace sama o sobě je náročný výjezd, kde se provádí mnoho úkonů a je potřeba se plně soustředit, aby měl pacient co největší šanci na přežití. Diskotéka je z tohoto pohledu velmi obtížné prostředí, kromě hluku je zde také mnoho dalších lidí a málo místa pro samotný zásah. Nejinak tomu bylo i zde. Na posádku čekala místní ochranka a na cestě byli i policisté. Personál podniku však odmítl vypnout hudbu nebo alespoň rozsvítit v sále. Posádka tak musela vše dělat jen v prostoru, který byla ochranka schopná kolem pacienta vytvořit vlastními těly.
Celý postup posádky sledovali návštěvníci diskotéky, část z nich i značně podnapilá. Jejich nálada se v průběhu resuscitace neustále měnila. Vše začalo slovy: „No, kde jste takovou dobu?“ Jakmile posádka zahájila resuscitaci ozvalo se pozitivní: „Kluci, to je super, že už jste tady. Oni mu pomůžou!“ Jakmile podali zdravotníci první výboj, což většina přítomných znala minimálně z televizních obrazovek, začalo znít: „Super, jsou fakt dobří, takhle ho nahodí, to dá!“ Ve chvíli, kdy se posádce nedařilo v nepříznivých podmínkách zajistit žilní vstup se nálada opět změnila: „Ty jo, oni se to na něm snad učí, ne? To není možný!“
Emoce davu se tak střídaly jako na houpačce podle toho, jak se všem okolo zdál nebo nezdál postup záchranářů nebo jak moc odpovídal nebo neodpovídal různým televizním pořadům. Příjezd policistů, kteří zajistili záchranářům dostatečný prostor a klid pro práci, byl nakonec jako vysvobození.
Úspěšnou resuscitací si posádka získala nakonec jen kladné body.