Jednoho krásného slunečného dne procházel se po pražských Vinohradech kolega záchranář mimo službu, tedy tzv. v civilu. Bloumal Francouzskou ulicí, když si náhle všiml mladého muže, který u dlouhých schodů, zhruba v polovině ulice, náhle padl na kolena a zhluboka oddechoval.
Smysl pro povinnost převládl nad touhou po klidné odpolední procházce a kolega zamířil k mladíkovi, aby poskytl první pomoc, případně i přivolal záchrannou službu (kde by od vlastních spolupracovníků dostal v žertu vynadáno, že se ve volnu věnuje práci a navíc jí přidělává jim samotným). Jakmile k muži dorazil a chtěl se k němu sklonit s rutinně používanou frází: „Dobrý den, jsem ze záchranné služby, mohu vám pomoci?,“ mladík vyskočil, podíval se na hodinky a pro sebe hlásí: „No, docela dobrej čas! Tak si ty schody dáme ještě jednou a pořádně!“ Odvrací se a vybíhá evidentně znovu do schodů…
Zdravotník, pobaven situací, sám nad sebou mávl rukou a zvesela pokračoval v procházce: „Tomu se říká profesní deformace…“